Původním domovem rebarbory je Tibet a Mongolsko, název rebarbora však pochází z latinského „Rheum rhabarbarum“, což v překladu znamená „kořen barbarů“. Takto nazývali staří Římané rostlinu, kterou na březích Volgy (tehdy nazývané „Rha“) pěstovali Tataři, které považovali za barbary. Dnešní potomci Tatarů uvažují o rebarboru podobně jako tehdy Římané. V Rusku se rebarbora nepovažuje za jedlou.
Mnozí znají rebarboru jako poloplevel, který rostl u plotů, pěstování té ušlechtilé vyžaduje poměrně velké úsilí. Již v lednu zemědělci natáhnou na pole fólii, čímž vytvoří jakýsi přírodní skleník, ve kterém reveň roste mimořádně rychle. Přibližně začátkem března se fólie odstraní a rebarbora se nechá růst bez ochrany před mrazem. Pokud je na poli déle, stonky budou tlustší, vláknitější a kyselejší. Rebarbora se však obvykle sklízí, když je ještě mladá a měkká.
Její sezóna končí v červnu
První mladá reveň patří mezi nejranější zeleninu, je k dispozici koncem března nebo – v závislosti na počasí – začátkem dubna. Od té doby trvá sezóna přibližně tři měsíce a končí nejpozději koncem června. Potom rostliny potřebují odpočinek, aby se zotavily. Rebarbory existuje několik odrůd, jednotlivé však při rebarboru téměř nehrají roli. Rozlišuje se zejména zelená a červená reveň. Platí pravidlo, že čím intenzivnější je červená barva stonků, tím méně kyselá je jejich chuť.
Listy nejezte, jsou jedovaté
Rebarbora je skvělá pro postavu, jelikož je téměř zcela bez tuku a neobsahuje téměř žádný cukr. Zelenkavá reveň má jen 13 kalorií na sto gramů a patří mezi zeleninu s nejnižším obsahem kalorií. Stonky rebarbory obsahují trochu betakarotenu (provitaminu A), hodně draslíku a trochu vápníku. Kromě toho zejména kyselinu jablečnou a citrónovou, mnoho vitamínu C a několik dalších minerálních látek. Obsahuje také mimořádně velké množství kyseliny šťavelové. Týká se to zejména jejích listů, které se považují za jedovaté a nejsou jedlé.
Vyčistí vám organismus
Rebarbora však obsahuje kyselinu šťavelovou iv samotných stoncích. Pro zdravé dospělé nebo mladé lidi je zcela neškodná. Připravujeme-li ji s potravinami bohatými na vápník, jako je mléko nebo mléčné výrobky, může se její kyselost poněkud snížit. Přesto by si na reveň měli opatrně pochutnávat lidé s problémy s ledvinami, revmatismem nebo dnou, stejně jako děti. V asijském přírodním léčitelství se reveň používá již přibližně tři tisíce let k čištění krve a odstraňování toxinů z těla. Číňané z jejích kořenů vyráběli také digestiv.
Příprava je jednoduchá
Pokud kupujeme reveň v obchodě nebo na trhu, čerstvou poznáme podle toho, že její stonky jsou pevné a mírně lesklé. Konce by měly být šťavnaté a vůbec ne suché. Rebarboru je nejlépe skladovat podobně jako chřest. Jednoduše ji zabalte do vlhké utěrky a vložte do přihrádky na zeleninu v chladničce. Zůstane svěží a křupavá několik dní. Dá se i lehce zmrazit: buď ji očistěte a zmrazte ji syrovou, nebo ji zmrazte uvařenou s cukrem. Její příprava je poměrně jednoduchá. Mladé a velmi jemné reveň stačí po umytí odříznout listy a konec stonku a nakrájet na kousky. Velmi silné a vláknité stonky by se však měly dodatečně oloupat. Rebarbora je vhodná pro přípravu kompotu, džemu nebo koláčů: její jemná kyselost dodává mnoha sladkým jídlům rafinovaný, jemně kyselý nádech.
Vždy ji tepelně upravte
I použití rebarbory jako zeleniny ve slaných jídlech jistě stojí za vyzkoušení. V kombinaci se zázvorem, skořicí nebo jiným exotickým kořením je sofistikovaným doplňkem k masu, rybám a drůbeži. Osvěžením je iv salátech. Obecné pravidlo však zní: je třeba ji krátce tepelně upravit, nejlépe podusit. Syrová reveň je velmi kyselá a těžko stravitelná.
