Majestátní asfodel byl v antice symbolem smutku a nacházel si místo na hrobech. Jiné pověsti hovoří o jeho kouzelné moci obnovovat panenství či dokonce indikovat ztracený ráj. Psali o něm Homér i Shakespeare, nechybí v Harrym Potterovi. Kdysi se hojně využíval v lidovém léčitelství.
I bez oparu tajemna je asfodel díky výrazným bílým květům a dlouhým listům nepřehlédnutelný a rozeznatelný na první pohled. Ve svém přirozeném prostředí, které se v Evropě rozkládá od pobřeží Středozemního moře například ve Francii přes Švýcarsko až po Maďarsko, roste především na slunečních loukách či lesních mýtinkách. Výborně se však dokáže adaptovat i na podmínky mimo preferované. Najdete ho také na Kanárských ostrovech, Korsice, Maltě, ale také v Izraeli či severozápadní Africe.
V mládí potřebuje ochranu před mrazy
Mýtický asfodel bílý (Asphodelus albus) z čeledi liliovitých má pevné duté stonky a na výšku růstové rozpětí 30 – 80 centimetrů při šířce kolem půl metru, což vyžaduje přiměřenou vzdálenost výsadby 40 – 60 centimetrů mezi jednotlivými exempláři. Preferuje mírně kyselou suchou kamenitou půdu na slunném místě. Případně mu do podloží zapracujte písek nebo perlit. Rychle rostoucí asfodel s invazivními sklony je celkově potěšujícím způsobem nenáročný pro hobby zahrádkářů vyznávajících ležérní přístup k pěstitelským výzvám. V zásadě si vystačí se zavlažováním srážkami a poradí si i bez obohacování živinami. Zrovna mu je třeba zkracovat stonky až po přízemní listovou růžici a při tomto úkonu si počínat opatrně, aby se nepoškodila.
Chraňte jej před mrazem a podmáčením
Na podzim – bez předchozí sezónní změny jejich zabarvení – shazuje špičaté hladké listy. S příchodem zimy ustupuje. K tomu, aby opravdu přežil dekádu, vyžaduje v mládí ochranu před mrazy. Stačí použít odřezky křovin nebo chvojí. Při podmáčení v chladných měsících má tendenci k hnilobě.
Nehodí se do interiérových dekorací
Asfodel se zásluhou kontrastu mezi žlábkovitými listy a pompézními květenstvími, který obzvlášť vynikne při tmavším pozadí, hodí jako solitér na otevřená prostranství, respektive monokulturní výsadba. Uplatnění však najde iv pestré skalce. Dobře ladí se šalvějí a tymiánem, podobně vstřícně se rozvíjí ve společnosti rozmarýnu a levandule. Bílé a sporadicky i růžové květy mají šest asi třícentimetrových hvězdicově uspořádaných okvětních lístků s tmavě hnědou středovou žilkou, zatímco konečky šesti pylnic jsou okrové. Klasovité shluky zkrášlují pozemek v květnu a červnu, přičemž se postupně otevírají jakýmsi domino-efektem zdola nahoru jako řízený ohňostroj. Pokud květiny nepoodrháte, vyvinou se z nich kulovité značně nenápadné tobolky. Nehodí se do interiérových dekorací, protože po odříznutí zapáchá.
